Některá města si člověk zamiluje mnohem dříve, než do nich
reálně zavítá. K jiným si naopak ne a ne najít cestu. Tak je to s Berlínem,
lehce nesympatickým samotářem, který si nepustí nikoho pod kůži snadno a který vyžaduje
po každém spousty vlastní invence, aby se mu poddal. Zkrátka není to kamarád od
prvního okamžiku… Pak se ale začne otevírat, nejprve v náznacích, musíte
se hodně snažit, aby se ukázal. Možná není namyšlený, ale spíše plachý a někdy
zbytečně odtažitý. Ale ne navždy. Stačí pár dní a bude váš se vším všudy.
Tentokrát ode mě dostal den jen jeden. Nevadilo to. Miluji
ho už od minulé návštěvy. Zelené plochy, moderní architekturu, voňavé prodejny
donërů, vybombardované kostelní věže, nejprostornější ulice Evropy, písek pod
Berlínskou zdí i všechny jeho U, S a další bahny…
Na televizní věž svítilo rozpustilé květnové slunce, na
sloupu v Tiergarten jsem na chvilku zahlédla anděla (opravdu!) a večerní
palačinku ze stánku u Braniborské brány mi posolil voňavý déšť. Pod podrážkami
popraskaných kožených bot mi dutě zněly kovové obličeje stažené utrpením a
rozházené po podlaze Židovského muzea, kolena se mi podlamovala při pohledu na
zapadající slunce nad skleněnou kopulí parlamentu a mráz mi běhal po zádech při
zvuku ruského kola z dob, kdy jedna (ta východní) část města patřila
okupantům z Moskvy.
Nechtěla bych tu být sama, cítila bych se v obrovském městě
tak malinká, ztratila bych se na velkých ulicích, po tmě bych bloudila mezi
betonovými krychlemi památníku holocaustu a jistě bych slyšela šeptání mrtvých.
Měla bych chuť psát po zbytcích berlínské zdi volání o pomoc a hledat ztracené
duše berlínského předměstí.
Berlín je přítel, ale nezůstávejte s ním raději úplně
sami. Jeho historie by vás mohla vyděsit.
Žádné komentáře:
Okomentovat