Vlnky indického oceánu se tříští o dřevěná prkna lodičky
mířící na Ton Sai Beach. Proplést se mezi několika vápencovými ostrůvky, koukat
na opar horkého vzduchu nad obzorem a vysušit si plátěné pásky sandálů navlhlé
od brodění slané vody před nástupem na palubu. Foťák cvaká nesmyslné záběry,
zapomínám vnímat kouzlo okamžiku. Kreslím mokrým palcem slané mořské srdce na
desku na podlaze pod mým sedátkem… Někdy byste chtěli, ať vám tečou slzy a ony
nechtějí.
Koktejl na orientálních matracích rozházených po pódiu se stolečky.
Výhled na obrovské krápníky v převisu nasvíceném umělým zlatavým světlem a
přitahujícím toužebné pohledy desítek lezců s odřenými dlaněmi a prsty na
nohou bolavými od těsných lezeček. Zvuk drobných vlnek moře rozlévajících se po
písečném břehu výjimečné thajské pláže. Těžko
hledat větší romantiku…
Kazí ji snad jen drobné nožičky uběhaných švábů, kteří se
vám za tmy vkradou na pokoj, aby prošmejdili odlehlé kouty zanedbaných pokojů a
nechtěně vás vyděsili. Možná taky pár drobounkých mravenců na bílém prostěradle
a gekon přilepený na stropě těsně nad moskytiérou.
Rána, rána ta jsou silná. Vzduch je svěží, drobounké asijské
kuchařky vaří temně černou kávu a s maximální snahou napodobují snídaně
podobné těm našim západním. Pod skalami zvoní karabiny lezeckých ranních
ptáčat, hladina vody má tu nejkrásnější barvu za celý den a opar ještě nekazí
výhled chutnající po ovocných džusech…
A pak? Pak se dotknete skály, která ani přes noc
nevychladne, bolavými prsty bílými od magnesia cvaknete první preso a ucítíte
vůni lana, jež vám mnohokrát prošlo pod rukama. Ohmatáte drobné lištičky, velká
madla i drsné krápníky. Nic vám nevadí pot tekoucí se po zádech a chcete jen
jedno: lézt, lézt a zase lézt.
Žádné komentáře:
Okomentovat