Vymydleným vlakem do Eastbourne, jen nezapomenout přesednout
na stanici Three Bridges. Pár romantických výhledů na pasoucí se ovce, živé
ploty mezi pastvinami a kamenné domečky. Proplést se městem až k mořskému obzoru.
Hluk divokých, zpěněných bílých vln mísící se s nepopsatelně silným větrem
rve ušní bubínky. Slunce se schovává za temně šedými mraky a poryvy větru se
snaží běžcům na pobřeží strhat jejich šusťákové bundy. Jen chvilku je potřeba
šlapat po asfaltu, pak už chodníček vpluje do národního parku South Downs a
tenisky se zaboří do měkké, sytě zelené trávy.
Pár minut do kopce, lysá plošina, která nikoho neochrání
před větrem. Marně si omotávám uši šátkem a sako si přitahuji pevně k tělu.
Vítr jako by se mi dostal až hluboko pod kůži a rozebral mě na malé částečky. Jako
by o mně všechno věděl a teď se to rozhodl rozfoukat po kraji. Otřepu se.
Zimou? Ne… Stačí ta představa.
Kousek popojít mezi křoví, schovat se do závětrných míst pod
nízkými keříky. Posedět si na mořskou vodou vonící lavičce a přičichnout ke
kvítkům na louce. Kouknout na trhající se mraky, přeci jen je někdy ten vítr k něčemu.
První paprsky dopadají na hranici křídových útesů. Bílé a
snadno se drolící kameny dostávají nový život a svou hrozivou odvrácenou tvář
ukrývají pod kužely jarního světla. Maják střeží tuhle část anglického pobřeží
a nedovolí lidem bloudit.
Po Seven Sisters se zkrátka jen toulá. Toulá a čerpá energie, taková zvláštní. Možná ani ne pozitivní, tu z nehostinného anglického pobřeží nevysajete. Spíše taková drsně krásná, odvážná a trošku sebedestruktivní. Energie, která vám zároveň dodá životní sílu postavit se všemu, co vás kdy potkalo a potká, s těmi nejrovnějšími zády…
Žádné komentáře:
Okomentovat