Ráno, hodně ráno musíte vyjet až do 4200 m n. m. Ještě za úplné tmy se řadíme mezi auta na malinkém parkovišti a koukáme tak nějak nikam. Gejzíry jsou prozatím docela schované, ale netrvá to dlouho.
Jen díky ledovému rannímu vzduchu je v tuto dobu jejich činnost nejzajímavější. Bílý dým se hrne z různě velkých sopouchů a příjemně nás hřeje na promrzlých tvářích.
Konečně začíná vycházet slunce, až teď vidím, kam jsme se to ráno autem kodrcali. Jakási náhorní plošinka obklopená mnohatisícovými vrcholy je celá pokrytá malinkými dírami, spojnicemi s životem pod zemí. Z nich se valí hustá mlha a občas vystříkne horká voda. Nejvyšší zaznamenaný výron měl prý 6 metrů...
Slunce se pomalu dere ven a zalévá celé prostranství teplem. Pomalu se svlékáme z péřovek a mneme si hlavu. K prasknutí bolí z nadmořské výšky, taky se zvedá žaludek...
Rychle se ale na bolest zapomíná, když vás do dětství vrací labyrint z bělostných obláčků visících všude okolo.
Mimochodem jedná se o nejvýše položené gejzírové pole na světě (to vysvětluje onu nevolnost)...
Vikuně nám ale dělají největší radost, moc se nebojí a snadno je dostaneme do hledáčku fotoaparátů... Škoda jen přebytku turistů zabírajících termální jezírko.
Žádné komentáře:
Okomentovat