6. srpna slaví Bolivijci Den nezávislosti. Všichni nutně musí z města do hor a naopak za příbuznými, stejně jako my o Vánocích. Autobusy jsou vyprodány dlouho dopředu a převáží se všechno možné tam a zase zpátky.
Naše smůla, že volíme zrovna tenhle den pro přepravu z Charazani do do osm hodin cesty vzdáleného La Paz. První zázrak? Nacpat se do přeplněného autobusu. Místenky, udivuje mě, že tady vůbec existují, jsou prý vyprodány už týdny. Všichni ale musí jet...
"Kluci, nacpěte batohy do zavazadlového prostoru. My jdeme zabrat uličku," vzniká náš plán.
"Pozor, pozor!" konečně se klátíme nad zadními sedadly.
Lidí přibývá a kluci nikde. Za pár minut se ještě procpou davem až k nám.
Mám pocit, že je plno. Ale zdaleka ne všichni jsou uvnitř. Lidé v uličce se sunou a sunou. Takříkajíc hlava na hlavě. Trochu těsno a teplo. Kolik to bylo hodin? Osm? Hm.
"Mi asiento," ukazuje žena na sedadlo vedle mě. Dostala se k němu "systémem druhého patra", tedy přelezla přes dolní řady cestujících.
"Chico," volá kdosi zepředu a posílá batole. "Es mio," odpovídá žena a přebírá ode mě upatlaného drobka, který do mých rukou doputoval přes ostatní cestující.
Konečně jedeme. Klátím se ze strany na stranu, chvíli sedím na úzkém opěradle jednoho ze sedadel. Vytlačila jsem si ho do kůže a pálí mě kostrč... Zkouším stát. Trochu se mi chce zvracet, serpentiny dělají své. Dávám si pro jistotu třetí kynedryl a usínám ve stoje, nebo spíše upadám do jakéhosi typu transu.
Po třech hodinách první zastávka. Na uličce je patrné, že většina lidí na kynedryl nepomyslela. Řidič odkudsi vyštrachá staré noviny a použije je jako druhou vrstvu na podlahu, to aby se to po autobuse nerozneslo.
Nastupovat! Fičíme dále. Vedro, po zádech mi stéká pot a z nevětraného vzduchu mě bolí hlava. Hodinku zabíjíme posloucháním hudby. Došly baterky.
Kolik znáte slovních her? My moc ne, stačí tak na další hodinu.
Pět hodin, druhá zastávka. Hurá jsme v polovině. Zvratky zaschly. Z ženy, která se s námi na začátku málem poprala o dostatek místa, vyprchala všechna energie. Skelnýma očima kouká z okna. Její partner si cpe do pusy druhý balík koky a systematicky žvýká.
Další zastávka. Konečně někdo vystupuje, ulička se uvolňuje. Už jen asi dvě hodiny. To už dáme. Matka pode mnou poněkolikáté kojí batole. Taky začínám mít hlad. Ráno jsme mysleli jen na to, jak se dostat do autobusu. Na nákup svačiny nebyl čas.
"Cundos minutos a La Paz?" snažím se o španělský dotaz. "No mucho," usmívá se starší dáma v široké sukni. Hm, mají jiný pojem o čase.
Možná to nevydržím. A ne, už jsem rezignovala, klátím se ze strany na stranu a cítím sama sebe. Krize. Možná bych si i poplakala, ale raději si představuji, jak to budu za pár týdnů vykládat kamarádům.
Posledních dvacet minut sedím. Necítím nohy. Autobus konečně začal vysazovat cestující na prvních lapazských zastávkách. Mám v očích vítězoslavný pocit a špinavé sedátko, poseté drobty a umaštěné jídlem, je mou trofejí...
Naše smůla, že volíme zrovna tenhle den pro přepravu z Charazani do do osm hodin cesty vzdáleného La Paz. První zázrak? Nacpat se do přeplněného autobusu. Místenky, udivuje mě, že tady vůbec existují, jsou prý vyprodány už týdny. Všichni ale musí jet...
"Kluci, nacpěte batohy do zavazadlového prostoru. My jdeme zabrat uličku," vzniká náš plán.
"Pozor, pozor!" konečně se klátíme nad zadními sedadly.
Lidí přibývá a kluci nikde. Za pár minut se ještě procpou davem až k nám.
Mám pocit, že je plno. Ale zdaleka ne všichni jsou uvnitř. Lidé v uličce se sunou a sunou. Takříkajíc hlava na hlavě. Trochu těsno a teplo. Kolik to bylo hodin? Osm? Hm.
"Mi asiento," ukazuje žena na sedadlo vedle mě. Dostala se k němu "systémem druhého patra", tedy přelezla přes dolní řady cestujících.
"Chico," volá kdosi zepředu a posílá batole. "Es mio," odpovídá žena a přebírá ode mě upatlaného drobka, který do mých rukou doputoval přes ostatní cestující.
Konečně jedeme. Klátím se ze strany na stranu, chvíli sedím na úzkém opěradle jednoho ze sedadel. Vytlačila jsem si ho do kůže a pálí mě kostrč... Zkouším stát. Trochu se mi chce zvracet, serpentiny dělají své. Dávám si pro jistotu třetí kynedryl a usínám ve stoje, nebo spíše upadám do jakéhosi typu transu.
Po třech hodinách první zastávka. Na uličce je patrné, že většina lidí na kynedryl nepomyslela. Řidič odkudsi vyštrachá staré noviny a použije je jako druhou vrstvu na podlahu, to aby se to po autobuse nerozneslo.
Nastupovat! Fičíme dále. Vedro, po zádech mi stéká pot a z nevětraného vzduchu mě bolí hlava. Hodinku zabíjíme posloucháním hudby. Došly baterky.
Kolik znáte slovních her? My moc ne, stačí tak na další hodinu.
Pět hodin, druhá zastávka. Hurá jsme v polovině. Zvratky zaschly. Z ženy, která se s námi na začátku málem poprala o dostatek místa, vyprchala všechna energie. Skelnýma očima kouká z okna. Její partner si cpe do pusy druhý balík koky a systematicky žvýká.
Další zastávka. Konečně někdo vystupuje, ulička se uvolňuje. Už jen asi dvě hodiny. To už dáme. Matka pode mnou poněkolikáté kojí batole. Taky začínám mít hlad. Ráno jsme mysleli jen na to, jak se dostat do autobusu. Na nákup svačiny nebyl čas.
"Cundos minutos a La Paz?" snažím se o španělský dotaz. "No mucho," usmívá se starší dáma v široké sukni. Hm, mají jiný pojem o čase.
Možná to nevydržím. A ne, už jsem rezignovala, klátím se ze strany na stranu a cítím sama sebe. Krize. Možná bych si i poplakala, ale raději si představuji, jak to budu za pár týdnů vykládat kamarádům.
Posledních dvacet minut sedím. Necítím nohy. Autobus konečně začal vysazovat cestující na prvních lapazských zastávkách. Mám v očích vítězoslavný pocit a špinavé sedátko, poseté drobty a umaštěné jídlem, je mou trofejí...
Žádné komentáře:
Okomentovat