V listopadu je v Turecku brzo tma. Dokodrcat se z Ankary do Göreme zabere pěkných pár chvil, a tak auto parkujeme až téměř za tmy. Za městem má být vyhlídka. Spacák a karimatku do ruky. Krátké stoupání mezi domy vytesanými ve skále, černočerná tma a několik zamilovaných párů. Poodejdeme a uleháme.
Po temnotě okolo ani památka, spacáky zalije ranní slunce odrážející se ze stovky různobarevných létajících balónů vznášejících se nad podivuhodně zvrásněnou zemí rozervanou kaňony.
Je jich tu mnoho, údolí podivuhodných tvarů a výhledů. Každé je jiné a každé mě nadchne. Toulat se, nahlížet do dávných obydlí vytesaných ve skalách. Mizící fresky Krista a apoštolů.
Stačí koukat, bloudit a čerpat zvláštní energii z bílých kamenných útvarů. Ranní světlo jako by dávalo skalám podivuhodnou energii.
A ty balóny, jsou jich desítky a v nich snad stovky lidí. Koukají a mávají, trošku jim závidím...
Valley of love. Proč asi nese jedno z údolí tento poetický název... Ona jeho historie vlastně vůbec poetická není.
Slunce je neodbytné, osvětluje i obrovské skalní hrady. Snadno v nich zabloudíte, ale výhled z vrcholků na poškrábanou zem bere dech.
Cítím ji, energii, sen a možná i zvláštní historickou kontinuitu skrytou v nekonečných údolích všude okolo.
Kappadokie...
Žádné komentáře:
Okomentovat