Ticho po pěšině v Cordilleře Real

Nepotkáš nikoho, ani kdybys chtěl. Skupinky viskačí poskakují po kamenecs s neskutečnou rychlostí. Závidím jim. Dech mi dochází vždycky, když začnu stoupat. Jedno pětitisícové sedlo, druhé, k tomu vrchol Japu Japuni (5 100 m n. m.).

Dlouhé klesání. Divně koukající lamy a tyrkysově modrá jezera. Konzerva tuňáka, šťavnaté rajče a měkká bageta. Další stoupání před námi a mezi horké velikány se už derou mraky. Slunce je schované. O to je to zajímavější, občas vykoukne Illimani.

Kameny rozeseté dole v údolí a mezi nimi se krčí stan. Náš stan. Chlad od řeky. Horské čínské nudle z upatlaného ešusu. tři ve stanu tisknoucí se k sobě před zimou. Šelestění trávy a zářící hvězdy nad nekonečně dlouhým údolím. Zavírají se oči.

Další klesání. Další velké sedlo. Domy, kde chcete žít. A pak 6 hodin stoupání vkuse, snad nejnáročnější...