S pocitem tajemna uhlazeným Ománem

Modrá, hodně modrá voda Arabského moře zalévajícího ománské břehy. Jemné kopečky písku na malých plážích. Střeží je skály, někdy tu potkáte i milovníky volného lezení. Škoda jen těch metry dlouhých chapadel medúz, nechávají na kůži nehezké boláky. Pálí. Možná je lepší jen chytat paprsky, v prosinci jsou mírné.

Zářící bíle město Maskat. Kouká na prudké vlny Omanského zálivu. Kotví v něm zrovna loď sultána Kábuse. S příchodem měsíce jako by rozzářila celou vodní plochu svými světly. Promenáda se hemží maldými lidmi, muži popíjejí ovocné šťávy, alkohol je zakázán. Jsou v dlouhých dišdašách, hlavy zdobí barevně vyšívané kummy. A ženy? Zahalené, usměvavé... A to tržiště. Září lampičkami, lidmi a orientálním zbožím.

Mešity. Modré a krásné. Lidé do nich spěchají na pravidelné modlitby, turisté je okukují pouze zvenku, vstup je zakázán. Asi dobře, ale lákají...

V noci za oknem šumí moře a do pokoje nakukují zbloudilé paprsky světla z hotelových chodeb. Usínat je škoda... Ranní Velká mešita. Největší koberec na světě, nablýskaný mramor a ornamenty, všude, jak je tomu v islámu zvykem.

Ale nekrásnější je vždycky strop. Vždycky... Mešity jsou plné atmosféry, místní sedí na koberci, žmoulají si sako a koukají nebo si povídají. Ticho, ale ne ono bojácné. Spíše pohoda, teplo a klid. Na všechno.

Wahiba sands. Džípy poskakují po ztvrdlých dunách a míří mezi písek k vysokým žlutým kopcům. Zbytky zeleného porostu, zatoulaní velbloudí a pár nuzných obydlí. Nekonečno a přesypávající se písek. Nejedeme dlouho a už nevidíme nic než oranžová zrníčka.

Hlavně nepřehazovat a nezaváhat, pokud chcete vyjet až nahoru na dunu. Západ slunce kdesi v mlžném oparu. Sladký čaj s mlékem a kalhoty plné písku, je i mezi prsty...

Velbloudi snad ani nebloudí. Koukají, ukusují trávu, čekají na své větrem osmahlé majitele... Je jich hodně, snad by se dali i pohladit. Natahuje se po šťavnatém pomeranči ukradeném z příliš luxusního hotelu. Chutná. Tak ještě jablko, aby zapózoval na fotku.