S ledovým střepem na očním víčku

Za okny auta se odvíjí pohádka. Drsná pohádka. Prudký studený vítr ohýbá první islandskou trávu až k zemi, lidem trhá kapuce z hlavy a pění oceán omývající břehy ostrova opuštěného někde na půli cesty mezi Grónskem a Evropou.

Červen dává za pravdu přicházejícímu létu, ale zároveň stále nedovolí sněhovým závějím odejít. Štěrkové silnice se šplhají nad fjordy a pak zase zběsile klesají až na hladinu moře. Slunce nenápadně dokazuje svou neustálou přítomností fakt, že přebírá žezlo vlády nad drsnou krajinou severu. 

Ale nepůjde to tak snadno.

Led ještě svazuje mnohé vrcholky a nehodlá se jich vzdát. Blankytně modré nebe ozářené paprsky je v dálce poseté shluky šedých mračen a člověk jako by měl pocit, že možná ještě bude sněžit. Kdo ví...

Třeba právě o tom by mohla být ta pohádka. Pohádka o Sněhové královně... A já pak toho Kaje trochu chápu, pane Andersene.

Někdy

A někdy, 

někdy jsi úplně sám

na celým světě.

A někdy,

někdy bys možná sám

pořád brečel.

A zase jindy,

jindy se hrozně směješ.

A jindy, 

jindy si hrozně šťastný.

A pořád.

A co když si Ladakh vzal kousek mojí duše?

Letní nostalgie, stesk po mrazivém Ladakhu, večerech u netáhnoucích kamen, zimě prokousávající se nadýchaným peřím spacáku, touha znovu se nechat oslepovat sluncem a třít si ruce před zimou. Kreslit do sněhu své stopy, snídat placky s čajem, nechat se šimrat na tváří modlitebními vlaječkami, obcházet pečlivě poskládané zdi mání. Touha po pohledu na mrazem rudá líčka dětí s čistým úsměvem, šílená chuť na dhal bhat vonící z tlakových hrnců ožehlých do černa žhavými plameny. Neuvěřitelně modré nebe nad hlavou a bílý prachový koberec pod podrážky bot. Koukat do tmavých a upřímných očí, nasávat vůni jačí srsti a myslet na nesmyslnost našeho bytí. Stesk po žvýkání tvrdých sušených meruněk a usrkávání horké vody z termosky poničené nekonečnými pády na kameny. Na kameny, jimiž jsem si nacpala kapsy, abych si odvezla kousek té nepopsatelné atmosféry domů s sebou...

"Tak bys měl vidět celý tento prchavý svět,

jako hvězdu za úsvitu, bublinu v proudu,

blesk z letního mraku,

mihotavé světlo lampy, přelud a sen."

Diamantová sútra nejvyšší moudrosti

Laponský sob třikrát jinak...

Táhnou Santu na jeho vánoční šichtu, ale jinak nepůsobí o moc chytřeji něž jihoamerické lamy (a to už je co říct). Pravdou je, že se svým nádherným parožím ale vypadají o něco elegantněji.

Nepraktické je, že si občas spletou finské asfaltky ukryté v záplavě stromů s ideální pastvinou.

Někdy je zase uvítáte. Třeba když doběhnou až po okýnko vaší chatičky a nechají se okukovat od svačiny.

Běhají si všude volně, i když jde o zvířata zcela domestikované. Každý někomu patří. 

A jak si je teda Sámové poznají? Snadno, už těm čerstvě narozeným vyřežou do oušek speciální ornamenty. Každá rodina má svůj...

Čtveřice zamyšlení na Caminu de Santiago

Zaprvé

Slunečný den v Pamploně. Vysychající pohory z předchozího deštivého dne v Pyrenejích. První rozpačité razítko v Credencialu. Noc plná převalování na horní palandě uprostřed starého kláštera. Neznámo. Očekávání. První mušle. Úsměvy. Rozpolcenost.

Zadruhé

Dlouhé večery. Slunce svítící na poslední kroky. Gumová bageta, konzerva tuňáka. Možná už se sem nikdy nepodívám. Potrhaná karimatka uprostřed ničeho. Letní spacák chránící před komáry. Hluboké dojmy. Na duši. K vidění i na tváři. Možná dospěji. Ne, to rozhodně ne. Ale ve stínu vypadám větší!

Zatřetí

Cruz de Fer. Proto jich je tolik. Tolik poutníků. Sem odkládají své trable, přání, touhy. Kousky oděvu, fotografie nemocných, popsané mušle, vzkazy. Motivace jsou různé, cesta stejná. Někdy úspěšná, jindy ne.

Začtvrté

Muxía. Konec cesty, ale ne života. Ten jede dál a nebude se vyvíjet podle vašich představ, ale možná právě vzpomínka na putování zahřeje v těžkých chvílích.