Čtveřice zamyšlení na Caminu de Santiago

Zaprvé

Slunečný den v Pamploně. Vysychající pohory z předchozího deštivého dne v Pyrenejích. První rozpačité razítko v Credencialu. Noc plná převalování na horní palandě uprostřed starého kláštera. Neznámo. Očekávání. První mušle. Úsměvy. Rozpolcenost.

Zadruhé

Dlouhé večery. Slunce svítící na poslední kroky. Gumová bageta, konzerva tuňáka. Možná už se sem nikdy nepodívám. Potrhaná karimatka uprostřed ničeho. Letní spacák chránící před komáry. Hluboké dojmy. Na duši. K vidění i na tváři. Možná dospěji. Ne, to rozhodně ne. Ale ve stínu vypadám větší!

Zatřetí

Cruz de Fer. Proto jich je tolik. Tolik poutníků. Sem odkládají své trable, přání, touhy. Kousky oděvu, fotografie nemocných, popsané mušle, vzkazy. Motivace jsou různé, cesta stejná. Někdy úspěšná, jindy ne.

Začtvrté

Muxía. Konec cesty, ale ne života. Ten jede dál a nebude se vyvíjet podle vašich představ, ale možná právě vzpomínka na putování zahřeje v těžkých chvílích.