Letní nostalgie, stesk po mrazivém Ladakhu, večerech u netáhnoucích kamen, zimě prokousávající se nadýchaným peřím spacáku, touha znovu se nechat oslepovat sluncem a třít si ruce před zimou. Kreslit do sněhu své stopy, snídat placky s čajem, nechat se šimrat na tváří modlitebními vlaječkami, obcházet pečlivě poskládané zdi mání. Touha po pohledu na mrazem rudá líčka dětí s čistým úsměvem, šílená chuť na dhal bhat vonící z tlakových hrnců ožehlých do černa žhavými plameny. Neuvěřitelně modré nebe nad hlavou a bílý prachový koberec pod podrážky bot. Koukat do tmavých a upřímných očí, nasávat vůni jačí srsti a myslet na nesmyslnost našeho bytí. Stesk po žvýkání tvrdých sušených meruněk a usrkávání horké vody z termosky poničené nekonečnými pády na kameny. Na kameny, jimiž jsem si nacpala kapsy, abych si odvezla kousek té nepopsatelné atmosféry domů s sebou...
"Tak bys měl vidět celý tento prchavý svět,
jako hvězdu za úsvitu, bublinu v proudu,
blesk z letního mraku,
mihotavé světlo lampy, přelud a sen."
Diamantová sútra nejvyšší moudrosti
Žádné komentáře:
Okomentovat