Za okny auta se odvíjí pohádka. Drsná pohádka. Prudký studený vítr ohýbá první islandskou trávu až k zemi, lidem trhá kapuce z hlavy a pění oceán omývající břehy ostrova opuštěného někde na půli cesty mezi Grónskem a Evropou.
Červen dává za pravdu přicházejícímu létu, ale zároveň stále nedovolí sněhovým závějím odejít. Štěrkové silnice se šplhají nad fjordy a pak zase zběsile klesají až na hladinu moře. Slunce nenápadně dokazuje svou neustálou přítomností fakt, že přebírá žezlo vlády nad drsnou krajinou severu.
Ale nepůjde to tak snadno.
Led ještě svazuje mnohé vrcholky a nehodlá se jich vzdát. Blankytně modré nebe ozářené paprsky je v dálce poseté shluky šedých mračen a člověk jako by měl pocit, že možná ještě bude sněžit. Kdo ví...
Třeba právě o tom by mohla být ta pohádka. Pohádka o Sněhové královně... A já pak toho Kaje trochu chápu, pane Andersene.
Ahoj jsem Jirka máš bezva blog. Taky bloguju a mám dva cestovní. Zaujal mne váš tweet na Hedvábné stezce. Takže zde je na mne kontakt a můžeme spolu zajít třeba na Lysou Horu. Budu se těšit :)
OdpovědětVymazat