První dojem každá země nabízí už při vystoupení z letadla, a to vůní, kterou se představí. V okamžiku, kdy se mi z letadlových schůdků otevře pohled na přistávací dráhu a já se poprvé zhluboka nadechnu, všechno začíná... Nejvýrazněji voní Indie, nejkrásněji Omán, Andalusie voní mořem, Holandsko po jarním dešti, Turecko šťavnatým kebabem, Tunisko po přelévajících se písečných dunách... Maroko je mnohem tajemnější, jeho vůně se nechtěla ukázat hned. Na marrákeškém letišti mi poslalo jen několik málo neutrálně vonících molekul velkoměsta a nechalo mě ještě několik hodin, ba dokonce dní tápat po tom, čím se dokáže ve vzduchu projevit.
Po henou pokreslených dlaních turistek i místních žen, po zatuchlých svetrech můžu s opicemi, po masových špízech grilujících se nad žhavými uhlíky, i po těch řezavých kouscích ohně. Po citrusech narovnaných do pyramid a čekajících na vymačkání, po luštěninové polévce, po těch nejsladších datlích na světě, po suché a na dotek příjemné hadí kůži i dřevě píšťalek hadích uspávačů. Po strunách kytar lidových vypravěčů i po dlažebních kostkách politých voňavým vývarem z východních koření. Po kulatých bílých chlebech schovaných v nůších i po pražených mandlích. Rozlehlé marrákešké náměstí Djemaa el-Fna se pyšní nerozeznatelnou směsicí pachů i titulováním UNESCO za mistrovské dílo ústního a nemateriálního světového dědictví lidstva.
Velbloudí, ovčí a kozí kůže intenzivně provoněly uličky medínu Fesu. V zapadlých zákoutích čpí pach moči a rozkládajících se odpadků, jež tlí v igelitových pytlích na ušpiněných chodnících. Oslíci se zády naloženými plynovými bombami přinášejí příjemně uklidňující vůni udržovaného chléva. Z pod hliníkových pokliček několikalitrových hrnců se valí bílá pára plná vůně vařených šneků a z bludiště čajoven se line příjemný pach sladkých čajů z čerstvé máty. Fes voní po barvivech koželuhů, po kobercích mešity, po přeslazených dobrotách i mase kazícím se v řeznických krámcích. Řemeslné uličky páchnou po opracovávaném kovu a těžkém prachu. A hlavně, hlavně se nad hlavami lidí nese vůně zpracovávané kůže.
Poušť, ta voní nejvíce. Ale jen pokud si to připustíte. Zlaté duny nemají jen písečný nádech, ale voní po intenzivních slunečních paprscích, po dávné historii, po krovkách putujících skarabeů, po stopách velbloudů, po nahodilých kapkách deště a po bouřících větrech. Večer pak po milionech hvězd, po lesklém srpku měsíce, po snech dromedárů a zeleninových pokrmech berberů připravujících se nad ohněm. Někdy po chystající se bouřce, po rozvířeném písku, po přesypávajících se dunách, po pramenech pryštících hluboko pod zemí... Sahara je všude stejná, má pach strachu, respektu a fascinace. Občas mezi nimi propluje vůně dobrodružství a dávných karavan.
A oceán? Jak voní? V Essaouiře? Po soli, po bílém peří racků, po rybích šupinách a dřevě bárek nasáklých mořským vzduchem. Voní po škeblích roztříštěných o hradby, po ostrůvcích posetých chaluhami, po přílivu, po mořské pěně a tříštících se vlnách. Na pobřeží se rozléhá vůně smažených ryb, inkoustu na poštovních razítkách, úsměvů a nadšením výletníků. Jindy zase přijde vůně atlantských větrů, a to pak voní každičká část města slanou mořskou vodou...
Vysoký Atlas voní v únoru svěžestí a sněhem. Taky zbloudilými kameny poškrábanými ocelovými hroty maček, ledovými ploškami i přes poledne tajícím sněhem, voní po pomerančových džusech vymačkávaných v malých vesnicích, po čerstvě se zelenající trávě v údolí, po lehounkých mracích narážejících do skalnatých svahů hor, po večerních stínech vrcholů a po potu turistů. Nad ránem voní mrazem a tmou, níže pak palačinkami s jahodovým džemem a kávou s mlékem. Nejvíce voní Jebel Toubkal, námahou, slzami dojetí, kupkami sněhu i úbytkem kyslíku. Voní po volnosti, po touze neodcházet a nikam se nevracet. A večer? Večer Atlas voní dlouhými chladnými stíny, přicházejícím bodem mrazu a promočenými botami dobrodruhů.
Tak takhle voní Maroko...
Žádné komentáře:
Okomentovat