Konečně vpravo. Velká ulice plná žlutých taxíků pokračuje dál.
Vzdaluji se od ní a v dálce mizící hluk starých motorů se mění v blízké vysoké
hlásky dětí, co se sotva naučily chodit. Poskakují kolem mě a věší se mi na batoh.
Jejich drobné prstíčky mě šimrají na loktech. Slepě se dívám před sebe. Nesmím
navázat kontakt s žádným z nich. Jsem vyděšená.
Kolem cesty se táhne široký špinavý chodník. Desítky dek a
potrhaných papírů se válí na šedivé dlažbě. Někdy v nich jdou rozpoznat siluety
zbídačených lidských těl, jindy pár špinavých hrnců se zbytky pečených placek.
Barevné, ale ošumělé látky visí na zdech domů stojících podél zanedbané ulice.
Děti už se mě nedotýkají. Našly si jinou oběť. Asiatka s krásnýma
očima se s nimi přetahuje o svou láhev pitné vody. Jedno z dětí se na ni
pověsilo. Malá chodidla se mu odlepila od země, přesto vytrvale visí na láhvi.
Dívka se vzdává, pouští láhev a bezradně sleduje chumel indických chlapců
peroucí se o hloupý kus plastu.
Pevným krokem (ale s chvějícím se srdcem kdesi uprostřed) mířím
přes ulici k prvním hotelům. Odrážím nápory dalších žebráků. Přesto nedokážu
být netečná. Opakuji své jméno všem, co se ptají. Hledám úsměv, nechci být
slepá.
Sudder street.
Hejna baťůžkářů, často omámených levnými drogami. Někdy jen
chudáci, co nečekali, co je v Indii čeká. Posedávají v kavárnách a v deset ráno
vyprazdňují misky s ovesnou kaší a ovocem. Za skleněnými okny pozorují upocené
Indy táhnoucí na vozících své bohatší sousedy. Rozlepené cukle, rouška omotaná
okolo pasu a vozík na lidský pohon jsou jejich jediným majetkem. Jen co se
setmí a poslední zákazníci, dychtiví turisti, zalezou do hotelových pokojů,
najdou si nerušené místo. Zaparkují svůj vozíček a schoulí se pod sedadlo
přikrytí kouskem hadru.
Na turisty nejpočetnější ulice v Kalkatě je přehlídkou bídy celé
Indie. Západní turisti s výčitkami a očima plnýma překvapení představují velký
potenciál pro kariéru žebráka. Noci tráví v oněch barevných dekách. Přes den se
jen tak poflakují.
Ulice jsou jim ložnicí i sprchou. Prodavač levných pouličních
thálí si odskočil s kýblem vody nad kanál. Umyje se, prstem si vyčistí zuby. O
pár minut později už rozdává placky. Plechové talíře myje desetiletý chlapec.
Ve vodě? Vytéká z jakési trubky vyvedené z jednoho z domů.
Světlí, snědí, malí, velcí, šikmoocí. Sedí na dlouhé desce
podložené několika kameny jako na bidýlkách. Děti je buď obsluhují, nebo je
prosí o sousto. Někdy podlehnou. Vyklepou z kapsy pár rupií a kupují balíček
slaných brambůrků s křiklavým balíčkem značky Lays. Děti se usmívají a rychle
hltají. Někdy se podělí. Jindy ne. Chlapci a dívky nejsou vyhublí. Hladem
netrpí. Sudder street je štědrá.
Bydlíme nedaleko v pokoji plném švábů. I tak je to pro lidi za zdí
nepředstavitelný luxus. Večer se vracíme ke svým provizorním postelím. Jako
rozmlsaní zápaďáci míříme k cukrárně a cestou po ulici se cpeme dortem.
Naznačím to lehce, poklesnu rukou se sladkým pečivem. Děti
neváhají. Slušně poděkují.
Žádné komentáře:
Okomentovat